Den 5 - Změna hostitele
Ráno jsem se vzbudil asi po dvou hodinách spánku (časový posun). Chtěl jsem vyrazit do města, ale vypadalo, že se můj bihostitel Cristian Z. nemá v plánu probrat. Seděl jsem v kuchyni, přemýšlel co dělat a jedl banány. Nechtělo se mi sedět doma - v Limě nejsem každý den, ale kdybych z domu odešel, tak už se rozhodně nedokážu vrátit.
Všichni v baráku se probrali kromě Cristiana. Nakonec ho vzbudila babička, aby šel na snídani. Po jídle jsem doufal, že někam vyrazíme, ale Cristian řekl, že se půjde ještě dospat a ve 12 půjdeme někam do centra na jídlo.
A tak jsem čekal, asi 3 hodiny, až se dospí. U toho jsem se bavil s jiným hostitelem na Couchsurfingu, který se jmenuje Nino Garcia - nyní důležitý člověk pro mě.
Čekal jsem a čekal a doopravdy mi to začínalo vadit, tak jsem se sbalil, že prostě odejdu a nechám ho spát, možná nějaký vzkaz na stole. Nakonec ale - asi ze slušnosti jsem se u něj nechtěl jen vyspat a odejít. Proto jsem čekal až se vzbudí, že půjdeme na to jídlo.
Ovšem ve 12 se ještě pořád nic nedělo.
O půl 1 jsem ho šel probrat, že odcházím do města, jestli jde taky. Řekl že jo, tak jsem na něj šel čekat do kuchyně.
Chystal se asi hodinu a pak přišel, že ještě musí počkat na tátu, aby si odvezl mladšího bratra kamsi. Tak jsme čekali na tátu, který měl přijít každou chvílí ale nakonec přijel asi ve 3. To už jsem potají měl domluvenou schůzku s Ninem, protože se mi můj pobyt v Limě nechtěl pročekat.
Cristian dělal mladšímu bráchovi sešity do školy - nadepisoval je a chtěl je nadepsat všechny, chtěl to dodělat. Hezčí sešity jsem neviděl, ale trvalo mu to pekelně dlouho a pořád se objevoval "poslední sešit"....
....
No ale po 4 jsme konečně vyrazili do centra Limy na jídlo - až na to, že Cristian navrhl, že do centra nepojedeme, protože je daleko a najíme se radši blíž v jednom bufetu (pod pojmem bufet si představím prodejnu oplatků ve škole, ale i v USA i v Peru se takto zatím označovalo "all you can eat" - zaplať a nandej si co můžeš sníst). V tomto bufetu měli nejrůznější druhy zdejších jídel, tak i přesto, že to stálo dost peněz, ten nápad se mi líbil. A taky se mi líbila představa neomezeného množství jídla.
Nacpali jsme se, že jsme málem neodešli. Všechno bylo dobrý.
Přinesli nám jeden účet, tak jsem to zaplatil, s očekáváním že mi Cristian svoji část dá.
...
Nedal.
Jak učí jeden učitel na škole - nevyřčená očekávání jsou velké zlo. Dohromady mě to stálo tak 700, k tomu jsem ještě předchozí den platil spoustu drobností jako symbolické vyjádření díku za ubytování...no...Cristian mě začal vycházet pěkně draho. Couchsurfuje se taky s představou, že nebudeš utrácet za ubytování, ale kdybych si místo Cristiana koupil noc v pěkným hotelu na pláži, vyšlo by mě to asi levněji. Ale zase bych asi nešel do gayclubu - a to bych nerad propásl.
Vrátili jsme se domů a já jsem si chtěl z Limy odnést západ slunce u moře. V Limě je úžasné místo, kam se na západ dá jít (La Punta myslím). Jen tam nesmíte jít s Cristianem. Seděli jsme doma, C byl ponořen do svého telefonu (to byl i při tom, když jsme někam jezdili, nebo na jídle...kdekoliv), takže pro mě, jakoby tam nebyl. Žil pro displej. Pro chvíli mi "alespoň" začal ukazovat perverzní videa z jeho života. No radši bych na ten západ, ale prý máme ještě čas, ještě čas, ještě čas...
Tak jsme čekali a já věděl v kolik hodin to zapadá, a že to asi nestihnem, ale "ještě čas, ještě čas".
No nestihli jsme to. Přišli jsme na vyhlídkové místo skoro po tmě. Můj parťák si toho však nejspíš ani nevšiml, protože displej mu svítil pořád stejně. A když se mu pak telefon cestou zpátky vybil, nevěděl co si počít. Poradil jsem mu, ať zkusí žít život, ale nepochopil to.
Všichni v baráku se probrali kromě Cristiana. Nakonec ho vzbudila babička, aby šel na snídani. Po jídle jsem doufal, že někam vyrazíme, ale Cristian řekl, že se půjde ještě dospat a ve 12 půjdeme někam do centra na jídlo.
A tak jsem čekal, asi 3 hodiny, až se dospí. U toho jsem se bavil s jiným hostitelem na Couchsurfingu, který se jmenuje Nino Garcia - nyní důležitý člověk pro mě.
Čekal jsem a čekal a doopravdy mi to začínalo vadit, tak jsem se sbalil, že prostě odejdu a nechám ho spát, možná nějaký vzkaz na stole. Nakonec ale - asi ze slušnosti jsem se u něj nechtěl jen vyspat a odejít. Proto jsem čekal až se vzbudí, že půjdeme na to jídlo.
Ovšem ve 12 se ještě pořád nic nedělo.
O půl 1 jsem ho šel probrat, že odcházím do města, jestli jde taky. Řekl že jo, tak jsem na něj šel čekat do kuchyně.
Chystal se asi hodinu a pak přišel, že ještě musí počkat na tátu, aby si odvezl mladšího bratra kamsi. Tak jsme čekali na tátu, který měl přijít každou chvílí ale nakonec přijel asi ve 3. To už jsem potají měl domluvenou schůzku s Ninem, protože se mi můj pobyt v Limě nechtěl pročekat.
Cristian dělal mladšímu bráchovi sešity do školy - nadepisoval je a chtěl je nadepsat všechny, chtěl to dodělat. Hezčí sešity jsem neviděl, ale trvalo mu to pekelně dlouho a pořád se objevoval "poslední sešit"....
....
No ale po 4 jsme konečně vyrazili do centra Limy na jídlo - až na to, že Cristian navrhl, že do centra nepojedeme, protože je daleko a najíme se radši blíž v jednom bufetu (pod pojmem bufet si představím prodejnu oplatků ve škole, ale i v USA i v Peru se takto zatím označovalo "all you can eat" - zaplať a nandej si co můžeš sníst). V tomto bufetu měli nejrůznější druhy zdejších jídel, tak i přesto, že to stálo dost peněz, ten nápad se mi líbil. A taky se mi líbila představa neomezeného množství jídla.
Nacpali jsme se, že jsme málem neodešli. Všechno bylo dobrý.
Přinesli nám jeden účet, tak jsem to zaplatil, s očekáváním že mi Cristian svoji část dá.
...
Nedal.
Jak učí jeden učitel na škole - nevyřčená očekávání jsou velké zlo. Dohromady mě to stálo tak 700, k tomu jsem ještě předchozí den platil spoustu drobností jako symbolické vyjádření díku za ubytování...no...Cristian mě začal vycházet pěkně draho. Couchsurfuje se taky s představou, že nebudeš utrácet za ubytování, ale kdybych si místo Cristiana koupil noc v pěkným hotelu na pláži, vyšlo by mě to asi levněji. Ale zase bych asi nešel do gayclubu - a to bych nerad propásl.
Vrátili jsme se domů a já jsem si chtěl z Limy odnést západ slunce u moře. V Limě je úžasné místo, kam se na západ dá jít (La Punta myslím). Jen tam nesmíte jít s Cristianem. Seděli jsme doma, C byl ponořen do svého telefonu (to byl i při tom, když jsme někam jezdili, nebo na jídle...kdekoliv), takže pro mě, jakoby tam nebyl. Žil pro displej. Pro chvíli mi "alespoň" začal ukazovat perverzní videa z jeho života. No radši bych na ten západ, ale prý máme ještě čas, ještě čas, ještě čas...
Tak jsme čekali a já věděl v kolik hodin to zapadá, a že to asi nestihnem, ale "ještě čas, ještě čas".
No nestihli jsme to. Přišli jsme na vyhlídkové místo skoro po tmě. Můj parťák si toho však nejspíš ani nevšiml, protože displej mu svítil pořád stejně. A když se mu pak telefon cestou zpátky vybil, nevěděl co si počít. Poradil jsem mu, ať zkusí žít život, ale nepochopil to.
Cestou zpátky jsme se pak pokoušeli dostat do MHD a dva vozy nám ujely, protože jsme se tam prostě nevešli. Někde jsem o Peru četl, že i když už to vypadá, že se do hromadné dopravy nemůže nikdo vejít, je to lež. Je fascinující, jak se tam ty lidi naskládaj a nejlepší je, když se někdo zezadu musí dostat ven - nikdo nechce vylézt, protože se bojí, že už by se zpátky nenapasoval, nebo že by někdok přiběhl a vyfoukl mu jeho místo. Když jsme nastupovali s hrnoucím se davem, nějaká babka křičela: "Žádný lokty! Žádný lokty!" ... a chvíli na to rozdávala rány loktama do břicha těm, kteří se na ni tlačili... |
U Cristiana jsem se pak už dlouho nezdržel a taxik mě vezl za Ninem, což je mimochodem člověk, ke kterému se mi od začátku chtělo jít nejvíc, jen mi nenabídl, že pro mě přijede na letiště.
Nino je hustej. Je to IT inženýr - večer dělal nějakej zabezpečovací systém pro banku, průvodce po horách a džunglích a průvodce životama mnoha lidí. I mně - za den, který jsem s ním strávil - provedl důležitou částí.
Když jsem tam přijel, na měsíc u něj bydlel jeden Němec - dal mu svůj vlastní pokoj. Mě dal druhý pokoj a další pokoj už v bytě neměl, tak spal v obýváku na zemi s komentářem - "jsem průvodce, mě nevadí spát na zemi. Navíc spím tak 3 hodiny denně, to mi stačí. Ty tu postel víc využiješ."
Na stole v kuchyni měl Nino sklo a pod tím sklem tak stovku děkovných vzkazů od lidí všech národností, kteří u něj přespávali. Na tom stole pak měl ještě knihu, do půlky popsanou zase děkovnými vzkazy.
Vzal mě na střechu jeho domu, ukázal mi Limu z výšky, popsal kde je co, řekl že zítra můžeme jít tam a tam...a pak jsme udělali nějaký drink z jakéhosi čehosi a popíjeli to při večerním rozpravování. Byl jsem užaslý jeho náhledem na život a způsob jakým pomáhá tolika lidem - aniž by je chtěl osouložit nebo cokoliv - prostě mu dělá radost pomáhat a dělat radost. Je fascinující a inspirující. Ani to nebyl to gej, konečně.
Mluvili jsme na nejrůznější témata, která mě zajímají - byl to jogín, duchovně zaměřený, s citem pro energie, atd atd...Zároveň už i vím to, že se kdykoliv můžu vrátit do Limy a mám tam kde zůstat - jeho pohostinnost snad nemá mezí. Také mi popsal takové možnosti, že nyní vím, že se můžu sebrat a jet na rok do Peru, chodit po horách (Nino má život takový, že prý by se rád na pár měsíců přidal - má rád couchsurfery, kteří chcou chodit na výlety), po džunglích, dobrovolničit pro přežití a zažívat krásné věci.
Zároveň mi rozbil představu o tom, že jsem "hustej", když si sám vyletím na měsíc do Peru, do džungle. Popisoval mi, že u něj byl myslím zrovna Čech, nebo Slovák, kterému bylo 17 nebo 18, zajímal se o byliny, přijel, na rok odešel do džungle a když se vrátil se a měl jen kraťase, triko, boty a baťoh plný nejrůznějších rostlin, které si vezl domů (a Nino mu ještě na cestu dal své Northblanc oblečení, aby nevypadal jak kdyby vylezl po roce z džungle). Rostliny se vozit nemohou, ale tenhle mladý týpek prý domů dovezl všechno.
No a podobných příběhů měl spoustu.
Hodin rozhovorů s podobnými lidmi si vážím mnohem víc a posouvají mě mnohem dál, než hodin v klubech.
Takže kdyby měl někdo v plánu vyrazit do Peru, třeba jsem vám popisem těchto dvou dnů pomohl k tomu, abyste snázeji našli zkušenost dle svého gusta.
Další den.
Nino je hustej. Je to IT inženýr - večer dělal nějakej zabezpečovací systém pro banku, průvodce po horách a džunglích a průvodce životama mnoha lidí. I mně - za den, který jsem s ním strávil - provedl důležitou částí.
Když jsem tam přijel, na měsíc u něj bydlel jeden Němec - dal mu svůj vlastní pokoj. Mě dal druhý pokoj a další pokoj už v bytě neměl, tak spal v obýváku na zemi s komentářem - "jsem průvodce, mě nevadí spát na zemi. Navíc spím tak 3 hodiny denně, to mi stačí. Ty tu postel víc využiješ."
Na stole v kuchyni měl Nino sklo a pod tím sklem tak stovku děkovných vzkazů od lidí všech národností, kteří u něj přespávali. Na tom stole pak měl ještě knihu, do půlky popsanou zase děkovnými vzkazy.
Vzal mě na střechu jeho domu, ukázal mi Limu z výšky, popsal kde je co, řekl že zítra můžeme jít tam a tam...a pak jsme udělali nějaký drink z jakéhosi čehosi a popíjeli to při večerním rozpravování. Byl jsem užaslý jeho náhledem na život a způsob jakým pomáhá tolika lidem - aniž by je chtěl osouložit nebo cokoliv - prostě mu dělá radost pomáhat a dělat radost. Je fascinující a inspirující. Ani to nebyl to gej, konečně.
Mluvili jsme na nejrůznější témata, která mě zajímají - byl to jogín, duchovně zaměřený, s citem pro energie, atd atd...Zároveň už i vím to, že se kdykoliv můžu vrátit do Limy a mám tam kde zůstat - jeho pohostinnost snad nemá mezí. Také mi popsal takové možnosti, že nyní vím, že se můžu sebrat a jet na rok do Peru, chodit po horách (Nino má život takový, že prý by se rád na pár měsíců přidal - má rád couchsurfery, kteří chcou chodit na výlety), po džunglích, dobrovolničit pro přežití a zažívat krásné věci.
Zároveň mi rozbil představu o tom, že jsem "hustej", když si sám vyletím na měsíc do Peru, do džungle. Popisoval mi, že u něj byl myslím zrovna Čech, nebo Slovák, kterému bylo 17 nebo 18, zajímal se o byliny, přijel, na rok odešel do džungle a když se vrátil se a měl jen kraťase, triko, boty a baťoh plný nejrůznějších rostlin, které si vezl domů (a Nino mu ještě na cestu dal své Northblanc oblečení, aby nevypadal jak kdyby vylezl po roce z džungle). Rostliny se vozit nemohou, ale tenhle mladý týpek prý domů dovezl všechno.
No a podobných příběhů měl spoustu.
Hodin rozhovorů s podobnými lidmi si vážím mnohem víc a posouvají mě mnohem dál, než hodin v klubech.
Takže kdyby měl někdo v plánu vyrazit do Peru, třeba jsem vám popisem těchto dvou dnů pomohl k tomu, abyste snázeji našli zkušenost dle svého gusta.
Další den.