Den 12 - Munichis - nocleh u místních.
Ráno jsem odešel z hotelu, chodil po městě a ptal se lidí, jak se můžu dostat do Munichis, což měl být údajně přístav, ve kterém mám nasednout na loď, která by mě proti proudu řeky Panarapura dovezla do Baraderos - městečka, u kterého žije Roque.
Neustále jsem slýchal, že se do Munichis nedostanu, protože je stávka, silnice jsou uzavřené a nikdo mě tam nedoveze. Pak mi ale zastavil jeden starší mototaxikář a ten mi řekl, že se tam dostanu v pohodě. Evidentně na nějakou stávku kašlal. Museli jsme to ale udělat následovně...
Taxikář mě hodil k zátarasám, odkud si prý snadno seženu jinýho taxika do Munichis. U zátaras ale zase byli jen stávkaři, kteří byli loajální svému záměru a říkali mi, že mě nikam neodvezou. Zato mi ale dali najíst. Dostal jsem pečivo, jakousi vařenou "zeleninu" (yuku - kořen stromu) a nabídli mi teplé mlíko, které jsem ale odmítl s tím, že bych z toho měl kagádu (srajdu. Mlíko už delší dobu nepiju, nejsem sebevrah, a tělo si rychle odvyklo na to, že jsem do něj strkal jídlo pro telata).
Pěšky to prý půjdu 5 hodin, říkali. To znamenalo, že nestihnu loď, ale co. Času mám dost, peněz málo, tak jsem vyrazil a u toho zádama vstřebával obdivné pohledy stávkujících, vyjadřující úctu nad mojí nebojácností a odhodlání.
Asi po 30 metrech byl dům, u domu stůl s ovocem, mototaxi a vysedávající rodina. Zašel jsem za nimi, jestli si můžu koupit ovoce a jestli by mě nehodili do Munichis. Za 2 a půl Solů jsem si koupil hromadu ovoce, a jakousi okurku a za 10 Solů (což byla vyděračská cena, normálně vozí za 5) jsem si domluvil taxika, Když jsem odjížděl, s úsměvem jsem zamával vysedávajícím stávkařům a nebojácně jsem se vydal na 15 kilometrovou jízdu do neznáma za vyděračských 80 Kč.
...
V Munichcis jsem byl okolo 9 ráno. Doporučeno mi bylo, abych tam byl v 6-7 protože tou dobou odtama vyplouvají lodě. Nicméně ráno se mi nechtělo vstávat, takže jsem přijel tak jak jsem přijel. A žádná loď tu nebyla. Ani přístav - ten prý nedávno odnesla voda a tak, kdyby někdo sledoval mé stopy k Roquemu, mohla by se hodit informace, že aktuálně se za přístav považuje Santa Lucia, což je od Yurimaguas další město po Munichis. Zároveň se dá asi vyplout i z Yurimaguas, ale to co na motorce zvládnete za 30 minut trvá lodi 3 hodiny a cenově to vyjde skoro nastejno.
No ale i z Munichis se dá odplout. Jen musíte vědět, že tam ty lodě nezastavují, a tak je třeba na ně mávat. To jsem třeba nevěděl.
Zasedl jsem do do jednoho baráku, povídal s paní domácí a mluvícím papouškem, který mě vlastně do domu přilákal svým natrénovaným smíchem - nebo spíš výsměchem - uměl prvotřídní Chááá Chááá Chááááá a já z toho vždycky šel do kolen. Papoušek ale dostal strach v okamžiku kdy na něj začalo blikat červené světýlko z kamery. Zmlkl a pak odešel. A tak jsem seděl a koukal, sem tam prohodil pár slov. Kolem jela spousta lodí ale žádná nezastavila. Když mě pak kolem poledne přestalo čekání bavit, zeptal jsem se paní domácí, jestli si tam můžu nechat věci a jestli bych tam kdyžtak mohl přespat a ráno nasednout na další loď. Řekla, že v pohodě, tak jsem tam všechno až na taštičku s cenostma nechal a šel jsem se projít s tím, že tenhle den spím v Munichis.
Krátce na to prý přijeli dvě lodě (poslední cca v 1) a lidi mě sháněli po městě, to už jsem ale byl úplně někde jinde. Možná jsem se zrovna snažil dostat do oranžové šlupky kokosu, který jsem našel u osamoceného přístřešku na palmě. Bylo to oranžový a netušil jsem, že je to kokos, tak jsem zkusil sníst dřevnatou šlupku obalující kokos samotný, kterou domorodci osekávají mačetou. Chutná jako dřevo. Povedlo se mi ale prorazit obal kokosu samotného kokosu nožíkem a začala z něj téct voda. Pořád jsem nevěděl, že je to kokos, ale voda chutnala dobře. Zbytek jsem zahodil.
Ve městě jsem se zakecal s několika lidma, koukal na děcka jak hrají fotbal ve 150 stupních Celsia (takové vedro tam bylo, fakt), došel k dlouhému zastřešenému mostu, který mi po dlouhé době poskytl stín v onom neskutečném horku. Pozoroval jsem tam všechno nové, říčku protékající pod mostem, poslouchal transový orchestr ptáků...Sem tam přes most chodili lidi a psi a někteří se se mnou pouštěli do řeči. Netuším, jak dlouho jsem tam mohl být. Dlouho - do té doby než přišla jedna mladá slečna kterou jsem potom doprovodil domů. Nebo spíš k domovu.
Cestou mi říkala, že chvíli žila ve městě, ale že se jí tam nelíbilo a vrátila se sem - prý proto, že ve městě se musí pracovat, aby tam člověk mohl žít. Když jsem se jí zeptal, jestli tady - ve městečku již vážně na kraji civilizace - se pracovat nemusí. Na to mi řekla, že ne. Že tady stačí jen tak být.
Pak jsem vyrazil prozkoumat jinou část města. Oslovil mě chlápek, který mi ukázal jeho dům, farmu, kterou buduje, dal mi ochutnat mnohé ovoce, ukázal mi malou opici a jeho ženu. Chce tam vybudovat turistické centrum. Podle toho, jak popisoval svoji vizi to bude stát za to, jen mu to bude trvat tak 3 roky, než to postaví. Taky doufal, že mu za exkurzi přispěju nějakým penízem na realizaci jeho snu, ale podpořil jsem ho pouze díkem a úsměvem.
Pak jsem se ještě dostal do jedné rodiny. Smáli se na mě pokaždé když jsem procházel kolem a když jsem v pozdějším odpoledni znovu šel okolo nich a chcípal jsem vedrem, žízní a únavou, při prvním náznaku toho, že bych s něma šel pokecat .... nevím jak se to stalo, ale najednou jsem tam seděl na židli a v ruce jsem měl kokos plný spásné vody. Paní domácí ho mačetou otevřela během pár sekund.
Povídali jsme a okolo se začali množit lidi, najednou nás tam bylo asi 10, z toho většina dětí. Někteří s těch dětí kojili své děti...
Přečkal jsem s nimi tropický slejvák, který přišel z nenadání, stejně tak jako z nenadání odešel, byl však pekelně silný, doprovázený stejně tak silným větrem. Kdybych byl sám, už bych sepisoval dopis na rozloučenou, klid všech okolo mi ale pomohl zachovat si zdravý rozum. Během slejváku jsem zjistil, že i na druhé straně světa, v malém městečku u řeky Panarapura znají Nedvěda a Rosickýho.
Po dešti jsem se synem od paní domácí šel ještě jednou projít město. Došli jsme až k přístavu, kde jsem si vzal svůj batoh - nedotčený, přesně tam kde jsem ho nechal a šel jsem zpátky za mojí rodinou. Pochopitelně mi před tím nabídli, že tam můžu přespat.
Když se kolem 6 začalo stmívat, elektrika po dešti nefungovala, večeře však byla hotová, připravená na ohni. Dostal jsem polévku, yuku, vařené banány a vajíčko. Pak mi ještě přinesli moskitiéru, deku pod moji alumatku, polštář...a už jsem spíš jen seděl a pozoroval večerní dění v Peruánské rodině. Bylo to kouzelný.
Dům měl dvě místnosti - jednu pro rodiče a jednu velkou pro všechny. Tam byly dvě postele s kvalitními matracemi z prken, pár hamak, pár židlí, pár svíček, pár hrnců, pár kravin...každopádně atmosféra, která kolem rodiny byla, byla fascinující.
Koukal jsem, jak jsou všichni spolu, bylo zřejmé, že jakoby ženy se starají o domácnost a muži o obživu. Taky bylo vidět, jak to má máma všechno pod palcem. Zároveň bylo krásné, jak byli všichni při-tom-ní. Nečuměli do monitorů, do displejů telefonů, nebyli myslí ve starostech budoucích....ale byli teď a tady a byli při tom, co sedělo. Byli při-tom-ní, žili v při-tom-nosti.
No, zajímavý...
Co se ještě rodin z tamní oblasti týče, doporučuji jednak přednášku Mnislava Zeleného z DušeK, knihu Princip kontinua...kde například popisují jen to, že dítě vychovávané v neustálém fyzického kontaktu s matkou (do určitého věku) je v budoucnu neuvěřitelně vyrovnané. A vážně tomu tak bylo. Kočárky tam neexistovali, všechna batolata byla nošena v šátku a tamější děti byly takřka indiáni. Byly in-deo. Tedy spíše indeáni.
Další den...
Jak to tam vypadalo se můžete podívat na tomto videu.
Neustále jsem slýchal, že se do Munichis nedostanu, protože je stávka, silnice jsou uzavřené a nikdo mě tam nedoveze. Pak mi ale zastavil jeden starší mototaxikář a ten mi řekl, že se tam dostanu v pohodě. Evidentně na nějakou stávku kašlal. Museli jsme to ale udělat následovně...
Taxikář mě hodil k zátarasám, odkud si prý snadno seženu jinýho taxika do Munichis. U zátaras ale zase byli jen stávkaři, kteří byli loajální svému záměru a říkali mi, že mě nikam neodvezou. Zato mi ale dali najíst. Dostal jsem pečivo, jakousi vařenou "zeleninu" (yuku - kořen stromu) a nabídli mi teplé mlíko, které jsem ale odmítl s tím, že bych z toho měl kagádu (srajdu. Mlíko už delší dobu nepiju, nejsem sebevrah, a tělo si rychle odvyklo na to, že jsem do něj strkal jídlo pro telata).
Pěšky to prý půjdu 5 hodin, říkali. To znamenalo, že nestihnu loď, ale co. Času mám dost, peněz málo, tak jsem vyrazil a u toho zádama vstřebával obdivné pohledy stávkujících, vyjadřující úctu nad mojí nebojácností a odhodlání.
Asi po 30 metrech byl dům, u domu stůl s ovocem, mototaxi a vysedávající rodina. Zašel jsem za nimi, jestli si můžu koupit ovoce a jestli by mě nehodili do Munichis. Za 2 a půl Solů jsem si koupil hromadu ovoce, a jakousi okurku a za 10 Solů (což byla vyděračská cena, normálně vozí za 5) jsem si domluvil taxika, Když jsem odjížděl, s úsměvem jsem zamával vysedávajícím stávkařům a nebojácně jsem se vydal na 15 kilometrovou jízdu do neznáma za vyděračských 80 Kč.
...
V Munichcis jsem byl okolo 9 ráno. Doporučeno mi bylo, abych tam byl v 6-7 protože tou dobou odtama vyplouvají lodě. Nicméně ráno se mi nechtělo vstávat, takže jsem přijel tak jak jsem přijel. A žádná loď tu nebyla. Ani přístav - ten prý nedávno odnesla voda a tak, kdyby někdo sledoval mé stopy k Roquemu, mohla by se hodit informace, že aktuálně se za přístav považuje Santa Lucia, což je od Yurimaguas další město po Munichis. Zároveň se dá asi vyplout i z Yurimaguas, ale to co na motorce zvládnete za 30 minut trvá lodi 3 hodiny a cenově to vyjde skoro nastejno.
No ale i z Munichis se dá odplout. Jen musíte vědět, že tam ty lodě nezastavují, a tak je třeba na ně mávat. To jsem třeba nevěděl.
Zasedl jsem do do jednoho baráku, povídal s paní domácí a mluvícím papouškem, který mě vlastně do domu přilákal svým natrénovaným smíchem - nebo spíš výsměchem - uměl prvotřídní Chááá Chááá Chááááá a já z toho vždycky šel do kolen. Papoušek ale dostal strach v okamžiku kdy na něj začalo blikat červené světýlko z kamery. Zmlkl a pak odešel. A tak jsem seděl a koukal, sem tam prohodil pár slov. Kolem jela spousta lodí ale žádná nezastavila. Když mě pak kolem poledne přestalo čekání bavit, zeptal jsem se paní domácí, jestli si tam můžu nechat věci a jestli bych tam kdyžtak mohl přespat a ráno nasednout na další loď. Řekla, že v pohodě, tak jsem tam všechno až na taštičku s cenostma nechal a šel jsem se projít s tím, že tenhle den spím v Munichis.
Krátce na to prý přijeli dvě lodě (poslední cca v 1) a lidi mě sháněli po městě, to už jsem ale byl úplně někde jinde. Možná jsem se zrovna snažil dostat do oranžové šlupky kokosu, který jsem našel u osamoceného přístřešku na palmě. Bylo to oranžový a netušil jsem, že je to kokos, tak jsem zkusil sníst dřevnatou šlupku obalující kokos samotný, kterou domorodci osekávají mačetou. Chutná jako dřevo. Povedlo se mi ale prorazit obal kokosu samotného kokosu nožíkem a začala z něj téct voda. Pořád jsem nevěděl, že je to kokos, ale voda chutnala dobře. Zbytek jsem zahodil.
Ve městě jsem se zakecal s několika lidma, koukal na děcka jak hrají fotbal ve 150 stupních Celsia (takové vedro tam bylo, fakt), došel k dlouhému zastřešenému mostu, který mi po dlouhé době poskytl stín v onom neskutečném horku. Pozoroval jsem tam všechno nové, říčku protékající pod mostem, poslouchal transový orchestr ptáků...Sem tam přes most chodili lidi a psi a někteří se se mnou pouštěli do řeči. Netuším, jak dlouho jsem tam mohl být. Dlouho - do té doby než přišla jedna mladá slečna kterou jsem potom doprovodil domů. Nebo spíš k domovu.
Cestou mi říkala, že chvíli žila ve městě, ale že se jí tam nelíbilo a vrátila se sem - prý proto, že ve městě se musí pracovat, aby tam člověk mohl žít. Když jsem se jí zeptal, jestli tady - ve městečku již vážně na kraji civilizace - se pracovat nemusí. Na to mi řekla, že ne. Že tady stačí jen tak být.
Pak jsem vyrazil prozkoumat jinou část města. Oslovil mě chlápek, který mi ukázal jeho dům, farmu, kterou buduje, dal mi ochutnat mnohé ovoce, ukázal mi malou opici a jeho ženu. Chce tam vybudovat turistické centrum. Podle toho, jak popisoval svoji vizi to bude stát za to, jen mu to bude trvat tak 3 roky, než to postaví. Taky doufal, že mu za exkurzi přispěju nějakým penízem na realizaci jeho snu, ale podpořil jsem ho pouze díkem a úsměvem.
Pak jsem se ještě dostal do jedné rodiny. Smáli se na mě pokaždé když jsem procházel kolem a když jsem v pozdějším odpoledni znovu šel okolo nich a chcípal jsem vedrem, žízní a únavou, při prvním náznaku toho, že bych s něma šel pokecat .... nevím jak se to stalo, ale najednou jsem tam seděl na židli a v ruce jsem měl kokos plný spásné vody. Paní domácí ho mačetou otevřela během pár sekund.
Povídali jsme a okolo se začali množit lidi, najednou nás tam bylo asi 10, z toho většina dětí. Někteří s těch dětí kojili své děti...
Přečkal jsem s nimi tropický slejvák, který přišel z nenadání, stejně tak jako z nenadání odešel, byl však pekelně silný, doprovázený stejně tak silným větrem. Kdybych byl sám, už bych sepisoval dopis na rozloučenou, klid všech okolo mi ale pomohl zachovat si zdravý rozum. Během slejváku jsem zjistil, že i na druhé straně světa, v malém městečku u řeky Panarapura znají Nedvěda a Rosickýho.
Po dešti jsem se synem od paní domácí šel ještě jednou projít město. Došli jsme až k přístavu, kde jsem si vzal svůj batoh - nedotčený, přesně tam kde jsem ho nechal a šel jsem zpátky za mojí rodinou. Pochopitelně mi před tím nabídli, že tam můžu přespat.
Když se kolem 6 začalo stmívat, elektrika po dešti nefungovala, večeře však byla hotová, připravená na ohni. Dostal jsem polévku, yuku, vařené banány a vajíčko. Pak mi ještě přinesli moskitiéru, deku pod moji alumatku, polštář...a už jsem spíš jen seděl a pozoroval večerní dění v Peruánské rodině. Bylo to kouzelný.
Dům měl dvě místnosti - jednu pro rodiče a jednu velkou pro všechny. Tam byly dvě postele s kvalitními matracemi z prken, pár hamak, pár židlí, pár svíček, pár hrnců, pár kravin...každopádně atmosféra, která kolem rodiny byla, byla fascinující.
Koukal jsem, jak jsou všichni spolu, bylo zřejmé, že jakoby ženy se starají o domácnost a muži o obživu. Taky bylo vidět, jak to má máma všechno pod palcem. Zároveň bylo krásné, jak byli všichni při-tom-ní. Nečuměli do monitorů, do displejů telefonů, nebyli myslí ve starostech budoucích....ale byli teď a tady a byli při tom, co sedělo. Byli při-tom-ní, žili v při-tom-nosti.
No, zajímavý...
Co se ještě rodin z tamní oblasti týče, doporučuji jednak přednášku Mnislava Zeleného z DušeK, knihu Princip kontinua...kde například popisují jen to, že dítě vychovávané v neustálém fyzického kontaktu s matkou (do určitého věku) je v budoucnu neuvěřitelně vyrovnané. A vážně tomu tak bylo. Kočárky tam neexistovali, všechna batolata byla nošena v šátku a tamější děti byly takřka indiáni. Byly in-deo. Tedy spíše indeáni.
Další den...
Jak to tam vypadalo se můžete podívat na tomto videu.